Itálie – nikdy více

Vstávat pod horami, stálo fakt za to. Nejzajímavější je, jak skály měnily barvy podle denní doby. Když jsme předchozí den do kempu přijeli, měli barvu normálně bílou, při západu slunce byly do růžova a v noci modré. No, fakt pěkné. Vydali jsme se opět na cestu, vstříc novým kopcům. Těch tedy bylo opravdu požehnaně, ale Velorex se s nimi vypořádal úplně v pohodě. Nahoru to jelo většinou pomalu, asi tak 20 km za hodinu, ale jelo to a motor se nepřehříval, takže jsme byli naprosto spokojení. Z kopce to ale zase jelo až moc rychle, že se hřály brzdy, tak jsme občas zastavili a nechali je zchladnout a jeli dál. Zastavení ani tak nevadilo, protože v Alpách je furt na co koukat. Mě asi nejvíce zaujaly krávy, překvapivě. No vážně, takové svahy a krávy si tam normálně chodí, chodí po vrstevnici, takže by mě zajímalo, jak to dělají na konci pastviny, když se chtějí obrátit zpět. No asi to nějak vymyšlené mají.

Ale i Alpy jednou musí skončit a vrcholky se pomalu začaly snižovat až najednou byla mezi horami mezera, kde bylo vidět nebe, aniž by si člověk musel zalomit krk a koukat vzhůru, a Alpy zůstaly za námi a my vjeli do Itálie. Byla jsem z toho celkem nadšená, protože jsem se těšil na moře a k tomu je z Itálie blízko. Z Rakouska byl člověk zvyklý na spoustu přírody a málo domů. V Itálii to tedy bylo úplně naopak. Sjeli jsme z Alp a vjeli do prvního městečka, které se táhlo a táhlo a plynule přecházelo v město jiné, no jak na Moravě. Hledali jsme ubytování, ale to v centru města levně neseženeme. Sjeli jsme nějakými uličkami pryč z města a tam to zas bylo fajn, malé vesničky a pole. A začali jsme hledat někoho, ke komu bychom se mohli nastěhovat, ale bylo tam celkem mtvo. Takže jsme využili první příležitosti, když jsme uviděli na jednom dvorku člověka a došli se ho zeptat, jestli by nám neporadil, kde bychom si mohli postavit stan. Pozval nás i se stanem k nim na dvůr a navíc jsme dostali sprchu a vynikající rizoto s mořskými plody. Mysleli jsme si, že postavíme stan a jdeme spát, ale najednou před námi prostřeli stůl a každý jsme dostal plný talíř, že to šlo sotva sníst. Doma rizoto moc nemusím, ale toto bylo fakt něco. Prostě italské. A navíc ještě mořské plody, s tím se už u nás teprve nesetkáme.

Snažíme se shánět přespání přes couchsurfing, ale zatím se nám to moc nedaří. Ale zde se o nás postarali opravdu královsky. Ráno jsme byli v 7 připraveni k odjezdu, abychom se částečně vyhnuli vedru. Velmi mě překvapilo, že majitel dvorku vstává do práce už v půl 5, stále se tvrdí, že Italové jsou k práci laxní, ale takovéhle vstávání je podle mě brzo i na Čechy.

Další naplánovanou zastávku se stala Verona, dějiště to Shakespearova díla, a Lago di Garda, které je hned u něj. Čekalo nás tedy 280 km, takže vlastně docela kousek. No, ale nebyla to moc zábava, protože nás navigace navedla na nějakou hlavní silnici, kde tedy jezdily auta o sto šest, takže ani nebylo slyšet „řev“ našeho vlastního motoru. A vedla po okrajích měst, takže jsme stále projížděli přes průmyslové zóny, no vlastně jeli jsme jen přes průmyslové zóny a občas byla vinice a nějaký baráček, ale fakt nechápu, kdo by tam chtěl bydlet. A bohužel se pořádně nedalo sjet na nějakou okresku, protože v tomto místě byla města vedle sebe, takže fakt nic moc.

Italskou specialitou kromě vína a pizzy jsou kruháče, jsou úplně všude. Nějaké mini kruháče na vesnicích a obrovské ve městech, kdy člověk pořádně neviděl na druhý konec a v průběhu průjezdu vlastně zapomněl, že je vůbec na kruháči. U nás bývá uprostřed většinou nic, zde tam je takový malý park-vysoké stromy, keře, prostě menší džungle. Na jednom bylo dokonce parkoviště.

Jak jsme to tak hnali po silnici, a přestože jsme si hlídali teplotu motoru, motor se stejně asi přehřál a přidřel. Jedete, jedete, pak najednou rána a ticho- motor nejede. Trošku blbé uprostřed rušné silnice. Chtě nechtě jsme museli Velorex odtlačit někam pryč, kde by se Matouš mohl zadumat nad problémem. Naštěstí byla blízko odbočka, kde jsme mohli ve stínu zastavit. Pán z vedlejší vinice nám poskytl vodu, která nám došla a docela jsme ji potřebovali, protože Matoušovi nebylo zrovna moc dobře, poté, co jsme tlačili Velorex ve 40°C a na slunci. Ale Matouš i Velorex se vzpamatovali a rozhodli jsme se, že dojedeme do nějakého kempu u Lago di Garda, kde Matouš motor rozebere a podívá se tomu na zoubek.

Na zoubek tomu přišel a to, že je vůle na ojnici jednoho válce a že k tomu nemáme náhradní díly. Díly by se daly poslat z ČR, ale okolí jezera je totálně komerční, jedna noc ve stanu nás stála 42 E, takže na to tu skutečně čekat nemůžeme. Začali jsme vymýšlet, co dál. Jediná rozumná možnost pravděpodobně je, jet v klidu zpět do ČR, moc to nehnat a doufat, že to ojnice s pístem vydrží, když ne domu, tak blíž k hranicích, kde by se to dalo řešit lépe než v Itálii.

Vedle nás kempoval německý postarší pár, kteří tedy byli z Velorexu nadšení a náš problém nesli hůře než my sami. Ale poradili nám jeden kemp trochu dále od jezera ve vesnici Colá, kde to je za méně peněz a přesto je to tu naprosto luxusní i s bazénem, lehátky a slunečníky. Strávíme zde středeční noc a ve čtvrtek vyrazíme směr Chýnov a uvidíme, kam se dostaneme.

Proč „Itálie nikdy více“? Já jsem z ní vyloženě zklamaná, ale částečně za to i může volba trasy. Kdy jsme jeli po velmi rušné silnici a samou tovární zástavbou. Bylo to skličující, zvláště v kontrastu Alp, kterými jsme přijeli. K jezeru jsem se těšila, protože na fotkách vypadá fakt pěkně, ale náš původní kemp v Lazise neměl k jezeru přístup a nějak jsme nemohli cestu k jezeru najít a popravdě jsme byli unavení, že se nám ani moc hledat nechtělo a spokojili jsme se s bazénem. Ale z kempu bylo na jezero vidět a západ slunce byl fakt zajímavý, jak slunce zapadlo nad horami okolo jezera a světlo se zajímavě lámalo o mraky.

Na všech stromech jsou tu poschovávané repráky, ze kterých se vydává takový podivný zvuk…. Ne dělám si srandu, jsou to cikády, ale na tak hlasité cvrkání není člověk zvyklý a mě to vždy překvapivý, jak silný zvuk dokážou vytvořit. Myslela jsem si, že budou cvrkat i v noci, ale jak zajde sluníčko, tak ztichnou. Vytvořila jsem si o tom teorii, proč to tak je. Ve dne je jim vedro, tak jim to leze na mozek až řvou, v noci se ochladí, rozum se jim vrátí a ztichnou. Ale jak je to dopravdy, to fakt nevím.

Je mi vedro, jdu si skočit do bazénu….

About the author: cmeldas